Jak jsem před Bohem plakala

Nevím, ani proč mě to tehdy tak vzalo, ale byla to chvilka, která je natolik zvláštní, že na ní nejde ani moc zapomenout.

Byl jeden všední den a starostí se sypalo víc a víc. Asi to každý zná, tak je zbytečný o tom něco psát. Víme, jak moc je to nepříjemný každou hodinu zjistit krutou realitu, že máme o další starost víc. Povinnost, potřeba, akutnost...Jo, akutnost, co je důležitější? Co mám udělat dřív, proč se toho tolik nasypalo na jednu hromadu, kterou sama nepohnu? Ten večer jsem byla vážně už trochu naštvaná, protože ať jsem dělala, co dělala, bylo to buď hodně neviditelný nebo téměř k ničemu. To mě, jako obyčejnýmu člověku s určitou dávkou nervů a sil ubíralo kuráž a chuť něco dělat. Připadala jsem si jako světýlko, co je nádherně vidět, ale odráží se v hluboký louži a nemá tolik sil, aby ji rozzářilo, proto se tam maličko ztrácí. Měla jsem ohromnou chuť a potřebu si o tom s někým popovídat. Ale to nebylo reálný. Byla skoro půlnoc, doma všichni spali a volat někam v noci by mi sice pomohlo, ale na některý starosti, a to ty největší, bylo uvalený "embargo", takže jsem neměla možnost to ze sebe nějak dostat. A největším umorným pocitem bylo to, že když půjdu spát, tak se probudím a bude na všechno pozdě, rozhodne se beze mě, udělá se beze mě, zapomene se na moje názory. Určitá bezradnost tomu ještě dávala další rozměr...

Než jsem šla spát, zapálila jsem si krásnou milou svíčku k modlitbě. Vůbec jsem se nedokázala soustředit. V hlavě mi leželo nespočet starostí, se kterýma stejně nic nezmůžu. Tolik jsem je chtěla svěřit Jemu, aby mi s tím pomohl, ale nedokázala jsem říct větu, aniž bych se v půlce nezarazila a nemyslela na něco jinýho. Už jsem byla z toho fakt docela vyčerpaná. Najednou mi tekly slzy... I přes ně jsem se neuměla nějak uvolnit. Říkala jsem si: Pane, jsi tu se mnou, ale já nejsem hodna, abych před tebou seděla jako hromádka neštěstí a plakala...

Uvědomovala jsem si, že tam se mnou u krásný milý svíčky opravdu je Pán, nejen Pán, vždyť je to Král. A copak můžu před Králem takhle plakat? A v tu chvíli mi přišla jako by odpoveď...Jak by ne! Tenhle král není král s malým k, ale Král s velkým K. A ten ty slzičky umí rychle setřít a dopřát lidskýmu srdci klid a úlevu. Tenhle pocit, kdy mi v rukou plápolá plamínek a dává čím dál tím větší světlo, který se už v louži netopí, ale hřeje, je odměnou za všechny starosti. Proto...nebojme se před Králem plakat.

Zase jsem, Pane, pocítila, že víš, aniž bych pověděla. A dopřál jsi tomu trochu víc ustaranýmu dni barevný konec!

 

---

Za fotky díky www.macek.name a stránce s elektornickými pohlednicemi, kterou nemůžu dohledat. Je jich moc moc moc a já nevím, na který ten obrázek byl... Třeba na tu adresu ještě narazím. ;-)